Po roce 1989 k nám přišlo mnoho nových podmětů z oblasti psychologie a spirituality. Je pravdou, že u velké části z nich neexistuje ověření metodami respektovanými současnou vědou. Je to jistě dáno jak tím, že se pohybujeme v oblasti osobních prožitků, tak výskytem mnoha "zlatokopů", kteří těžili a těží z neznalosti a důvěřivosti některých lidí.

Popisy "astrálního putování" a zážitků spojených s návratem z klinické smrti nejsou nic nového. Najdeme je i v klasické literatuře, například u Jacka Londona v jeho Tuláku po hvězdách. Někteří lékaři mají také zkušenost s podobnými zážitky u svých pacientů. Nicméně to nic nemění na tom, že ve skutečnosti téměř nic nevíme o jejich původu.

Existují různé názory: produkce mozku, opuštění těla duší... Z křesťanského hlediska je představa oddělení duše od těla nějakými cviky nesmyslná. Duši totiž vnímáme zjednodušeně řečeno jako princip našeho bytí. Tělo pak s ní tvoří hlubokou jednotu. I pro teology zůstává stálou výzvou, jak co nejvýstižněji vyjádřit, co to vlastně je, ta naše duše. Proto vnímat člověka jako "nádobku" ve které se skrývá vypustitelná "dušička" je velmi zjednodušující a zavádějící.

Ano, věřím, že někdo může při různých cvičeních i ve stavu selhávání životních funkcí vnímat různé věci. Ale pro mou víru to nemá vlastně příliš význam. Protože tyto prožitky nejsou ani jejím důkazem ani jejím popřením. Protože je to víra. A ta je darem, který se nedá dokázat žádným experimentem.