Proč se zpovídat faráři?

Zpověď by se dala připodobnit k návštěvě doktora

Máme vyznávat hříchy jeden druhému (Jak 5, 16). Tradice katolické církve se opírá i o Jan 20, 23, kdy Ježíš udílí pravomoc odpouštět hříchy apoštolům a potažmo i jejich nástupcům. V osobě zpovědníka je mysticky přítomen Kristus i společenství církve. Takže zpovídající se vyznává "jeden druhému" i "nástupci apoštolů" i "Bohu".

Definice svátosti: "viditelné znamení jinak neviditelného Božího projevu". Člověk je psychosomatická bytost a potřebuje se přesvědčit, sáhnout, slyšet, chutnat. U zpovědi je tím hmatatelných - slyšitelným a) vyznávaný hřích; b) slovo odpuštění.
Zpověď by se dala také připodobnit k návštěvě doktora. K doktorovi nemusíme, pokud si myslíme, že nemoc vyléčíme sami, ale pokud ne, je moudré ho navštívit. A nejen to, musíme mu ukázat ránu i na choulostivém místě, i když se bojíme, stydíme. Jen tak může lékař stanovit diagnózu a terapii.
Také se zpověď dá přirovnat k rodičovské výchově. Rodiče s námi někdy nesouhlasí, ale přesto nás mají rádi. Cení si upřímnosti. A my potřebujeme občas slyšet, že ačkoli s námi nesouhlasí, stále s námi počítají a dávají nám šanci.
Zpověď by se dala také přirovnat k pohledu do zrcadla. Zrcadlo nám totiž řekne, zda máme skvrnu na tváři, ať se nám to líbí nebo ne. A zde je někdo víc než zrcadlo, které nám řekne pravdu o nás samých niternější.
Zpověď je možné přijmout i jako "nácvik" stanutí před božím trůnem. Jako biblické reminiscence bych uvedl třeba Lk 5, 8 nebo Mt 25, 31-45. Tehdy totiž uvidíme ne již jako v zrcadle, ale tváří v tvář (srov. 1 Kor 13, 12). Díky zpovědi máme možnost žít již dnes cosi z věčnosti.
Křesťanství není individualistickou cestičkou do nebe, ale sdílením, společným putováním, společným bojem, společným úsilím, samozřejmě s individuální zodpovědností.
 

V principu Bohu stačí upřímná lítost, nicméně

V principu Bohu v jeho lásce k nám stačí - a tak tomu učí i katolická církev - upřímná lítost v lidském nitru, která vyjadřuje zhrození se člověka nad zlem, které spáchal a kterým poškodil nebo dokonce zničil svůj vztah s Bohem.
Svátost smíření ve vztahu k Bohu tedy není k odpuštění provinění člověka absolutně nutná.
Nicméně jsou zde mnohé důvody, proč Církev vyzývá věřící k slavení této svátosti a možnost odpuštění bez svátosti smíření směřuje jen do extrémních situací, kdy kněz není na blízku.
            Je všeobecnou velmi bolestnou zkušeností, že každý člověk umí sám sebe velmi dobře obelhávat a namlouvat si, že provinění má jinou hodnotu, než jakou je zatíženo ve skutečnosti. Možnost pojmenovat a nahlas svůj hřích vyslovit před druhými toto nebezpečí sebeklamu pomáhá významně zmenšit. (A může to být obelhávání se na obě strany - že mé provinění nic není nebo naopak, že je nesmyslně těžké).

Především při závažnějších proviněních je nahlas vyslovené odpuštění velmi důležité, protože Zlému významně ztěžuje jednu z jeho taktik: otravovat člověku, který svého provinění opravdu litoval, neustálým zpochybňováním toho, že jeho lítost a pokání bylo dostatečně upřímné a že bylo Bohem přijato.

Ta námitka, že je to lehčí hřešit, když člověk ví, že se může vyzpovídat, platí dle mého názoru pouze v případě, kdy člověk ztratil základní vnímání své víry jako vztahu k Bohu, který člověka zná, fandí mu a má zájem o něho a o jeho štěstí. V takovém případě je zpověď skutečně jen ponižující povinností, kterou je možné vnímat jako nutné zlo či automat na duchovní očistu. Pak se ale problém už netýká v první řadě zpovědi ale vůbec základů víry.

Zdroj:

https://www.vira.cz/otazky/zpoved-nikdy-by-me-nenapadlo-zpovidat-se-cloveku.html