Osobni modlitba
Dnes jsem se zamýšlel nad svou modlitbou a zjistil jsem, že se vlastně cela skládá z kousku chval a pak jsou to samé prosby a par díků. V podstatě cela modlitba "Otče náš" je sama prosba. Zkoušel jsem i jen tak být potichu, abych třeba slyšel Jeho hlas, ale v podstatě celou dobu jsem jen vyháněl z hlavy myšlenky na všecko možné, a na Boha stejně nemyslel. Mam nespočet úmyslů, za které se modlím (ať už je to: zdraví a lásku v rodině, za sebe a mou změnu chovaní, za mír na Ukrajině a v celém světě, za nemocné, za duse v očistci, za konkrétní lidi a jejich úmysly) ale to jsou pořád jen prosby. Jak bylo napsáno jinde, z Boha dělám automat na splněná přáni a sebe stavím do role ufňukánka, který pořád něco chce a nikdy nemá dost. Až jsem sáhl po složce s katechezemi, které mám z přípravy na biřmování a nalistoval papír o modlitbě. Došel jsem k závěru (se kterým nemusíte souhlasit), že modlitba jako taková, není o odříkaní Otčenáše (ačkoli ta slova mužů myslet sebelépe, porad jsou to jen prosby), ale o uvědomění si, ze Bůh je láska. Zkusit zachytit ten pocit, že mě Bůh miluje. Prostě jen tak sedět, klidně nechat myšlenky, ať si dělají, co chtějí a cíleně myslet na to, že mě Bůh má rad. Prostě si užívat tu Jeho lásku a nechat si do těla vyplavovat endorfin. A nech se unášet. Bůh Te Miluje.